TRADICE ČESKÉHO SKLA
Na začátku příběhu rodinné firmy EcoGlass stál v devadesátých letech Jiří Kočárek. Dnes má skvělého parťáka ve své dceři Heleně Krutské, která sklu propadla natolik, že po absolvování vysoké školy v oboru skla a keramiky získala praxi ve výzkumném centru největší sklářské společnosti ve Francii, aby po návratu do Čech mohla uplatnit nové poznatky v rodinné firmě. Společnost EcoGlass je lídrem na trhu v oblasti přesně lisované skleněné optiky a jejich doménou jsou především lisované čočky pro reflektory automobilů, naváděcí světla na ranvejích letišť či optika solárních elektráren.
Jste ryze česká firma navazující na tradici výroby skla. Jdete ovšem od počátků vlastní cestou a věnujete se specifické oblasti. Co plánujete v letošním roce?
V letošním roce bychom se rádi zaměřili na naši volně prodejnou osvětlovací optiku. Tento výrobní segment cenově drtí především výrobky dovážené z Číny, ale protože problémy s dodávkami stále přetrvávají, věříme, že se najde velká řada zákazníků, kteří ocení dostupnost a vysokou kvalitu i přes vyšší cenu. Máme už také první lokální zájemce o vývoj optiky „na míru“, což je také věc, kterou z Číny není snadné dostat a my to standardně nabízíme. V této době naší společnosti výrazně pomáhá, že máme dodavatelský řetězec výhradně v ČR a moc bych si přála, aby Evropa využila současné nelehké situace k většímu zaměření na lokální výrobce.
Pokud se vrátíme do minulosti a to je otázka především na pana Jiřího Kočárka. Jaké byly vaše začátky a co všechno stálo za rozhodnutím začít podnikat?
JK: Na začátku se sešlo několik okolností, které rozhodnutí o začátku podnikání pomohly. V době našeho založení, okolo roku 1991, vznikalo hodně firem, viděli jsme kolem sebe dobré příklady. EcoGlass jsme zakládali jako tři přátelé pracující ve výzkumu a vývoji skla, navíc se nabízela možnost pokusit se o privatizaci výzkumné hutě, ve které jsme pracovali. Těšili jsme se na možnost věnovat se tomu, co nás baví, a věřili jsme, že nás to také uživí. EcoGlass jsme zakládali jako tři společníci, kolegové a přátelé. Výzkumnou huť jsme v privatizaci nezískali, takže jsme začínali doslova od nuly, s tužkou a papírem. Nějaký čas jsme neměli ani společnou kancelář, pracovali jsme doma a pokud jsme se potřebovali poradit, sešli jsme se v restauraci na společný oběd.
Když si vzpomenete na dětství a studentská léta, jaké byly vaše vysněné profese a co vás nakonec dovedlo k oboru, ve kterém jste se prosadili?
JK: V dětství a mládí jsem především dost zlobil a taky sportoval, rodiče to se mnou neměli jednoduché. Jako všichni chlapci jsem i já chtěl být popelářem, protože mě fascinovala jejich zručnost a to, že mohli jezdit na stupátku popelářského auta. Naštěstí mě tatínek, který byl výborný technik s citem pro nové věci, vedl k technickému myšlení a stavěli jsme spolu i dosti složité mechanické a elektronické konstrukce. Když se na základní škole objevila chemie, chytla mě za srdce a už mě nepustila. Věnoval jsem se jí na gymnáziu a vysoké škole a chemie skla mě vlastně živí dodnes. Vždycky jsem chtěl pracovat na nových věcech, ve výzkumu a vývoji, stejný duch jsem se snažil vtisknout i společnosti EcoGlass.
HK: Popeláře jsem taky obdivovala, tím si projde snad každé malé dítě. Chvíli to pak vypadalo, že ze mě bude možná architektka, protože jsem si pořád kreslila nějaké plánky, návrhy a stavěla z lega, ale žádný velký sen nebo cíl jsem neměla. Ve škole jsem instinktivně tíhla k tomu, co mi šlo, což byly technické předměty, ale že bych nějak prožívala úspěchy na matematické olympiádě, to si úplně nevybavuji. Zlom nastal na VŠCHT v Praze. Tam se změnil můj přístup ke studiu i životu a já poprvé zjistila, že jsem asi ctižádostivá a že mám touhu dosahovat cílů a překonávat výzvy. Po škole jsem dostala nabídku doktorandského studia v Paříži. Vzpomínám na to jako na jedno z nejkrásnějších životních období, včetně všech pohovorů, které jsem tenkrát musela projít a na které mě vozil taťka. Tenkrát jsme si to myslím oba moc užili. Nakonec přišla možnost pracovat ve výzkumném centru největší francouzské sklářské společnosti. Úplná práce snů. Tolik specializovaných pracovišť, perfektní vybavení a tolik chytrých lidí kolem, to byl ráj na zemi. Každý den jsem se snažila naučit něco nového. Moje maminka mě vůbec nepoznávala a vzpomínala, jak jsem se jako malá ráchala v každé kaluži, neměla žádný směr ani cíl a ona se bála, co ze mě jednou bude.
Měli jste jasno hned od začátku, kam chcete směřovat?
JK: Vlastně ano. Všichni v Jablonci nad Nisou a okolí, pokud se zabývali sklem a jeho použitím, vyráběli bižuterii nebo vánoční ozdoby. My jsme chtěli něco jiného, a i díky některým zajímavým okolnostem jsme se rozhodli pro přesné lisování. Věděli jsme, že to nikdo jiný nedělá a že je zde docela dobrá šance v oboru vyniknout.
HK: U mě je už z předchozí odpovědi jasné, že neměla. Až do vysoké školy jsem nic moc neřešila a pak jsem věděla jen to, že nechci hned po státnicích nastoupit do rodinné firmy, že chci pracovní zkušenost někde jinde. Na druhou stranu jsem na brigády do rodinné firmy chodila už jako malá, vždycky mě to tam bavilo a s tatínkem jako se šéfem jsme si rozuměli. Navíc doma tou firmou žije celá rodina, vnímáte chvíle, kdy se daří, i kdy se nedaří. Po doktorátu jsem pak přemýšlela, co dál, jestli se vrátit do rodinné firmy nebo zůstat ještě v zahraničí, protože několik zajímavých pracovních nabídek by se tenkrát našlo. Měla jsem v té době přítele, co pracoval v Belgii, takže cesta mohla směřovat i tam. Stýskalo se mi ale po rodině, měla jsem tenkrát už malou neteř, kterou jsem skoro nevídala a chyběla mi i Česká republika, mám to tu ráda. Tak nakonec vyhrálo rozhodnutí vrátit se. Práce ve firmě se našla i pro tehdejšího přítele, který je dnes mým manželem a bez kterého si neumím představit, že by firma dál existovala. Dělá strašně moc práce, pro kterou nemám vlohy.
Jak vás osobně podnikání změnilo?
JK: To je spíš otázka pro lidi okolo mě. V zaměření na objevování nových možností výroby a technologie jsem se moc nezměnil. Změnil jsem ale způsob jednání a rozhodování. Určitě jsem se naučil unést pocit zodpovědnosti nejen za sebe, musel jsem se naučit plánovat na delší období a také jsem musel zvládnout svoji nedočkavost a občasné impulzívní jednání.
HK: U mě je ještě na nějaké změny brzo, zatím vnímám hlavně to, co mi moc nejde. Jsem od přírody mírumilovný člověk, tak je pro mě to podnikatelské prostředí někdy lidsky náročné. Navíc mám ráda, když jsou věci jasné, lidé upřímní a otevření a problémy vyřešené rychle, což se zcela vylučuje s nějakou strategií vyjednávání a diplomacie, bohužel obojí je v podnikání potřeba interně i externě a já se to postupně třeba i naučím.
Jaký nejtěžší moment jste museli v podnikání překonat?
JK: Nedokážu odpovědět, co bylo nejtěžší. Byly složité momenty, každý trochu jiný. Někdy nebylo dost zakázek, někdy zase byly zakázky a nebylo dost pracovníků. Asi nejtěžší momenty zažívám při sledování TV zpráv, tak jsem to přestal dělat. Docela praktické je pravidlo, podle kterého bychom se neměli rozčilovat nad věcmi, které nemůžeme změnit.
HK: Pro mě to bylo asi nedávné období návratu po mateřské. Vracet se po takové době do práce je samo o sobě dost těžké. Máte výčitky, že nejste tolik s rodinou, že není pokaždé teplá večeře a že v práci zaostáváte, protože si toho pamatujete málo a spousta věcí už je jinak. Pak si k tomu přidejte krizi v automotive, kdy se musejí propouštět zaměstnanci a vy musíte intenzivně hledat jiné možnosti na trhu. A aby toho nebylo málo, máte dítě v první třídě, se kterým řešíte roušky, testování ve školách a vnitřně bojujete s tím, že jste si pro ně opravdu přáli nějaký lepší první rok ve škole. To se logicky musí podepsat na vašem zdraví, což se mi pochopitelně stalo. Myslím, že ty poslední dva roky byly pro mě zatím nejnáročnější, ale jsem za ně paradoxně vděčná. V krizi se toho totiž nejvíc naučíte a dozvíte. Hlavně o lidech. Měla jsem taky možnost pozorovat, jak taťka v krizi postupuje, jaká dělá rozhodnutí a jaké má nápady, což je drsná, ale velmi dobrá škola. Tenkrát jsme se jako rodina domluvili, že mamka předá část své agendy mému manželovi a bude nám pomáhat s hlídáním dětí. Celá rodina držela pohromadě, i když po pravdě, ne vždy to bylo s úsměvem a dobrou náladou.
Na co jste ve firmě hrdí? V čem jste výjimeční?
JK: Kromě toho, že se naše výrobky dostaly v mnoha použitích na světovou špičku a jsou žádané velmi významnými světovými firmami, jsme hrdí na tým lidí, který jsme vybudovali. Vždycky, když máme nějakou společnou akci se zaměstnanci, ať je to porada, večírek nebo cyklo výlet, většina lidí vypadá spokojeně. Dávají to najevo i tím, že vodí do práce i své členy rodiny, takže jsme rodinná firma nejen tím, že ji rodina vlastní, ale i tím, že tu celé rodiny pracují. O to je pak i naše odpovědnost vyšší.
HK: Chtěla jsem říct přesně totéž, tak jen doplním, že mám opravdu radost, kde naše firma na trhu je. Za budováním toho postavení je obrovský kus práce. Pracují u nás úžasní lidé, kteří mají zájem firmu rozvíjet a vidí svůj vlastní příspěvek do celé mozaiky. Je fajn, když potkáte lidi ve výrobě s úsměvem na tváři. Každý́ zaměstnanec musí vědět, jak moc je jeho práce přínosná a jakou část celku zastává a že je každá ta část nepostradatelná.
Které rozhodnutí v rámci firmy pro vás bylo klíčové?
JK: Před více než dvaceti lety to bylo důležité rozhodnutí odkoupit podíly mých společníků, kteří byli o generaci starší a měli o budoucnosti firmy a jejím rozvoji s ohledem na svůj věk jiné představy. A protože to rozhodnutí bylo udělané po dohodě a včas, zůstali jsme dodnes přáteli. Pamatuji si i rozhodnutí, na která pyšný nejsem, ale to je prostě život. Jak říkal jeden z mých bývalých společníků – když uděláš z deseti rozhodnutí deset správně, málo riskuješ. Když jich je správných pět, děláš chyby a musíš víc přemýšlet. Něco na tom je.
Museli jste se něčeho kvůli kariéře vzdát?
JK: Je to přesně naopak. Nemusel jsem se vzdát prakticky ničeho a získal jsem možnost pracovat na realizaci svých snů.
HK: Nemůžete v životě dělat všechno, ale nemám ráda termín „něčeho se vzdát“. Já se ničeho nevzdávám, když něco opravdu chci, tak to se zbytkem musí nějak skloubit a nejede přes to vlak. Rozhodnutí musíte dělat tak, aby byla v souladu s vaším vnitřním přesvědčením, jinak se vám to vrátí. Neumím si představit, že bych třeba řekla, že jsem se vzdala práce v zahraničí nebo plánů na další dítě, abych se teď mohla vrátit do firmy. Občas si stanovuji priority a vyhodnocuji plusy a minusy, ale že bych se něčeho vzdala, to nikdy, na to jsem moc paličatá.
Vaše osobní filozofie nebo pomyslné desatero, něco, čeho se v tomto směru držíte celý život?
JK: Asi základním pravidlem je, že pokud se něco nedaří, nejspíš jsem udělal chybu. Tedy hledání problému u jiných nebo v souhře náhod je až na druhém místě. Možná mě k tomu vedla zkušenost z programování, které jsem jeden čas dost dělal, a i dnes mě baví. Počítač se neplete, něco jsem vždycky udělal špatně já. Další zásadou je, že všechno kolem nás spolu nějak souvisí, každá reakce má nějakou příčinu. Hledání těch souvislostí je asi druhá velká zásada, kterou se snažím řídit.
HK: Já se držím dvou pravidel. První je: Když nevíš, co říct, řekni pravdu. To se mi osvědčilo mnohokrát. A druhé je: Když nevíš, co udělat nebo jak se rozhodnout, zamysli se nad tím, co vlastně chceš, a od toho pak odvodíš, co máš udělat. Takže aby se mi spokojeně žilo, musím vědět, co chci, a musím mluvit pravdu, takhle jednoduché to je. Je ale spousta lidí, co vůbec nevědí, co chtějí, přitom to je podle mě v životě to nejdůležitější, protože když nevíte, co chcete, tak nevíte, kudy a kam v životě jít.
Co byste rádi ze svých zkušeností předali jednou mladší generaci?
JK: Myslím, že velkou roli hraje osobní příklad. Všechno, co dělám, posuzuji i s ohledem na to, že to někdo další pozoruje a pokud je to dobrý příklad, může ho následovat. Pokud je to špatný příklad, může se z něho poučit. Podle mého názoru se zkušenosti nedají předávat, každý je musí získat. Ostatně je to vidět i ve stavu současné společenské situace u nás, ale hlavně na západ od našich hranic. Extrémní levicové názory stejně jako zcela nereálné „zelené“ sny nekorespondují s mojí životní zkušeností, ale jak je vidět, moje zkušenost těmto lidem není nic platná. Vidím to i z reakcí na mé názory na sociálních sítích.
HK: Co se týče podnikání, tak tam ještě nemám co předávat, ale své děti učím dvě životní zásady. Říkej pravdu, i když nemusí být příjemná. Vždycky se zamysli nad tím, co chceš, a když něco nechceš, tak od toho utíkej pryč. A taky se je snažím vést k odpovědnosti. Dneska se rozmáhá takový nešvar, že nikdo není za nic zodpovědný. Ve velkých společnostech máte na každém oddělení spoustu lidí, struktura je složitá, v e-mailových komunikacích nemáte vůbec přehled, kdo za co odpovídá, a pak se lidé často přou mezi sebou, aby dokázali, že chyba není u nich. To nemám ráda. Když něco udělám špatně, tak se k tomu postavím čelem, přiznám chybu a poučím se z ní, ale z neustálého vymlouvání, zastírání pravdy a snahy házet věci na druhé vidím rudě. A tohle chování a zbavování se odpovědnosti najdete napříč společností úplně všude. Začíná to už ve školách, kde někteří rodiče házejí vinu za neznalost a nevychovanost dětí na učitele a systém. Přitom by často stačilo zamést si před vlastním prahem a přiznat si, že by se dětem mohli více věnovat nebo že by ty děti už mohly spoustu věcí zvládat samy a že je možná chyba, že studiu nevěnují dostatek času. O politickém a byrokratickém světě ani nemluvě. Možná je to spojeno s tím, co říkal tatínek, že osobní příklad je důležitý, a pokud si současná společnost bere příklad z nejvyšších představitelů naší země, tak to asi bude kámen úrazu.
Co osobně považujete za úspěch?
JK: Myslím, že obecně je úspěch stav, kdy se člověku podaří splnit si své plány a sny. Neúspěch je stav, kdy sny neodpovídaly možnostem nebo schopnostem snílka. V podnikání považuji za úspěch, že se zaměstnanci neptají každý den na to, kdy dostanou přidáno, ale na to, jestli má firma zakázky a jestli jsou ziskové.
HK: Že jsem v životě opravdu spokojená. Měla jsem štěstí a na životní cestě udělala pár dobrých rozhodnutí. Je totiž rozdíl, jestli je člověk celkově spokojený a čas od času přijde mráček, který na chvíli sebere úsměv, nebo zda je někdo celkově nespokojený a jen občas se mu povede něco, co ho rozesměje.
Co je pro vás v životě a podnikání nejdůležitější?
JK: Podnikání by nemělo překážet životu a pokud má být úspěšné, nemělo by to být ani naopak. Prostě je nutná rovnováha. Mám velké štěstí, že manželka, která se mnou ve firmě celé roky úžasně pracuje, má stejný názor. Nikdy jsme si nenechali kazit domov pracovními starostmi. Bez klidného a spokojeného života v rodině nemá žádné podnikání smysl.
HK: Bude to znít jako klišé, ale zdraví a klid v rodině. Domácí pohoda je pro mě úplně vším. Mít doma někoho, na koho se těšíte. To je celé, všechno ostatní si zařídíme, i v podnikání.
Jak se vám osobně daří relaxovat, ventilovat stres, jak odpočíváte, jaké máte koníčky?
JK: Vždycky byla práce mým velkým koníčkem, objevování nových věcí a nalézání řešení je prostě krásné a byly roky, kdy jsem na jiné koníčky skoro neměl čas. Ale vážně – celý život s manželkou rekreačně sportujeme, jen ty sporty se s postupem času mění. Takže po košíkové, střelbě, běhání na lyžích jsem přecházel ke kolu, inlajnům a možná dojde i na turistiku. Kromě toho mě baví RC technika, takže si rád zajezdím s autíčkem nebo zalétám s dronem. Je toho hodně a myslím, že na mě dokonale platí rčení, že rozdíl mezi klukem a mužem je jen v ceně jejich hraček. Stejně důležitá je relaxace s přáteli. Máme partu spolužáků a dalších přátel už od studijních let a několikrát za rok se scházíme na víkendy nebo dovolené. Je to balzám na duši, i když už jsme tedy spíš veselí dědci a babky.
HK: Pro mě je to cvičení jógy ráno, když ještě celý dům spí. Nejlíp v létě na terase, kdy pozoruji, jak se u lesa pasou srnky. A moc mě baví vyrábět bižuterii nebo šít oblečení a podnikat výlety s dětmi, nejlépe do zábavního parku nebo přírody, kde se všichni vyblbneme a jsme celí špinaví a šťastní.
Máte nějakou radu, která funguje v případě, že se člověk nebo firma ocitne v krizové situaci, která v první chvíli působí beznadějně?
JK: Absolutně nejdůležitější je uchovat si volnost rozhodování. V našem případě to znamená, že fungujeme bez bankovních úvěrů, abychom se z našich rozhodnutí nemuseli nikomu zpovídat. Je třeba situaci otevřeně řešit se zaměstnanci a nelhat jim. Ale moc rad nemám, dokonce si myslím, že nejsem ani dobrý krizový manažer, naštěstí nás žádná fatální krize zatím nepostihla.
Kdybyste měl charakterizovat krátce sebe samého – jaké vlastnosti vás předurčily k tomu, že jste ve svém oboru dnes úspěšným člověkem?
JK: To je zase spíš otázka na lidi okolo. Možná smysl pro přesnost a pečlivost, tedy alespoň v prvních letech podnikání. Dnes už se občas přistihnu při kompromisech, které bych dřív neudělal.
Jaké máte plány a vize do budoucna?
JK: Firmu předáváme nastupující rodinné generaci, takže dokončení tohoto procesu je mým přáním do blízkého budoucna. No a potom se můžu věnovat tomu, na co teď nemám dost času, takže snad více sportu, cestování s manželkou a vnoučaty. Firmu budu určitě dál sledovat a pokud bude potřeba, určitě rád pomůžu.
HK: Ráda bych, aby se společnost udržela na trhu tam, kde je, abychom pořád patřili mezi menší firmy, ale s obrovským technickým a znalostním zázemím. Abychom se na trhu věnovali specialitám, které ostatní firmy nebaví nebo je technicky nedokážou. Také bych ráda, aby sklo čas od času ukradlo nějaký segment trhu na úkor plastů. A přála bych si, abychom měli dost práce pro naše zaměstnance a aby se nám kolektiv udržel tak, jak je.
Jaké výhody má rodinné podnikání?
JK: Asi hlavní výhodou je jasná motivace managementu firmu dobře spravovat a nevytunelovat ji. Výhodou je také časový horizont, ve kterém se dělají rozhodnutí, může být mnohem delší než u firem, kde se manažeři střídají. Výhodou je také prestiž, se kterou takovou firmu vnímají zejména v zahraničí.
HK: Za mě je to možnost měnit kompetence podle situace a rychle se domlouvat. Ideálně v pátek nad lahví vína. Osobně mi ani nevadí práce, která vlastně nekončí. Doma i na dovolené pořád něco vymýšlíte a mě to baví. I jako příklad pro děti je to fajn. Když vidí, že děláte něco, v čem spatřujete smysl, a vidí tu vaši chuť do práce, tak to automaticky přejímají.
V čem se shodnete, navzájem inspirujete a v čem občas narazíte?
JK: Inspiruje, nebo spíše fascinuje mě pracovitost dcery a zetě a také způsob, jak přistupují k úkolům a problémům. Vážíme si s manželkou toho, že i přes velmi zajímavé nabídky mají zájem v rodinné firmě pokračovat, snad i proto, že v ní vidí zajímavou příležitost. Pokud máme nějaké neshody, pak jsou malicherné, drobné, spíš vzniklé jen z nedostatku času si o věci promluvit. Ale na nějaký́ konflikt, natož vážnější, si nevzpomínám.
HK: Máme hodně podobné myšlení, takže se celkem shodneme ve firemní strategii, ve směřování společnosti nebo v tom, jaké jsou priority. Inspirujeme se asi tím, co přináší generační rozdíly. Tatínek mě inspiruje neuvěřitelným množstvím zkušeností a taky technickými nápady a řešeními. Pro rady si za ním budu chodit, dokud to jen půjde. A já doufám přináším do firmy takový́ mladistvý́ náhled a představu o tom, kde by firma měla být vidět a jak by se měla prezentovat. Není asi nic, kde extra narážíme. Já mám někdy tendenci přizpůsobovat věci svému pořádku a taťka to respektuje a pokud to nenarušuje chod společnosti, tak mě nechává věci měnit. Funguje vzájemný́ respekt, čehož si opravdu moc cením, protože to u střetu generací bývá často problém
Další články
OCENĚNÍ ČESKÝCH PODNIKATELEK
Ocenění Českých Podnikatelek stojí na Vaší straně. Vnímáme Vaše potřeby, hledáme řešení a poskytujeme informace a inspiraci.
Generální partner
Odborný garant
Zakladatel
Záštita a partner
Auditor
Hlavní partner
Partneři
Partneři slavnostního dne
Dodavatelé
Mediální partner
