Proč se nikdy nevzdáváme
Najít v současné době na českém pracovním trhu kvalifikované pracovníky je pro podnikatele skutečným oříškem, ať už pracují ve zdravotnictví nebo zcela jiném oboru. Shodli se na tom hosté Regionálního setkání Ocenění Českých Podnikatelek v Brně. Pozvání k diskuzi před brněnským publikem přijali Ilona Kejklíčková, majitelka a zakladatelka soukromé kliniky LOGO, Eva Dokoupilová, lékařka a zakladatelka revmatologické a osteologické ambulantní kliniky MEDICAL PLUS a také Centra biologické léčby, Romana Ljubasová, zakladatelka a majitelka značky INCA Collagen, Petr Zelík, majitel společnosti OXALIS věnující se prodeji kvalitního čaje a kávy a v neposlední řadě Petr Uher, přední český odborník na reprodukční medicínu, zakladatel Institutu reprodukční medicíny a genetiky v Karlových Varech a ředitel kliniky FertiCarePrague.
Na začátek bych se vás všech chtěla zeptat na váš příběh. Jak jste se dostali k tomu, co děláte, bylo to již vaším dětským snem? Začnu u Vás, paní doktorko Kejklíčková, svěřte se nám, jak to u Vás všechno začalo…
Ilona Kejklíčková: Jsem přesvědčená, že moje kariéra podnikatelky, ačkoli firmu jsem založila dříve, začala až setkáním s Vámi, paní Kohoutová a projektem Ocenění Českých Podnikatelek. Opravdu. Nicméně, chcete příběh od začátku. Doba, kdy jsem se rozhodovala o své budoucnosti, byla velmi těžká, měla jsem moc nemocného tatínka a chtěla jsem jít studovat medicínu. Tak to u nás bylo geneticky dáno. Dědeček, teta, strýc – všichni jsme chtěli nějak studovat medicínu a já nebyla výjimkou. Bohužel ani jednomu z nás to nebylo dopřáno, buď z politických důvodů, nebo to nedovolila životní situace. To byl tedy důvod, proč jsem místo medicíny šla studovat speciální pedagogiku. Přišlo mi, že je to medicíně blízko. Pracovala jsem v dětské nemocnici a moc mne trápilo, jak se v té době léčila koktavost. Děti se tam zavřely a nikdo s nimi nehovořil. Cílem totiž bylo navození „nové" řeči, mluvit s nimi tedy nemohl opravdu nikdo, a to včetně rodičů. Vzhledem k tomu, že jsem byla akční, chodila jsem s těmito dětmi různě sportovat. To vše jsem mohla, protože jsem měla skvělého šéfa. Když pak přišla revoluce, pan profesor mi říkal: „Ilono, vy jste pořád taková akční. Tak zkuste jít do privátní sféry, to vám možná pomůže.“ Rozhodla jsem se tedy do toho jít a zpočátku to bylo dobré. Pokud jsem měla na brněnské Merhautově ulici první ordinaci ve 3. patře bez výtahu. Tehdy jsem se seznámila se svým mužem, který mě upozornil na to, že pokud chci pracovat se zdravotně postiženými lidmi, umístění ordinace není zrovna ideální. Zajímala jsem se tedy o další prostory a celé podnikání se začalo pěkně rozjíždět. A nebylo to jen o penězích, ale o spokojených a pokroky dělajících klientech. Pak však přišla velká krize.
Co bylo její příčinou?
IK:Pojišťovny mi zastavily přísun peněz. Nechápaly, proč chci logopedickou pomoc pacientům dělat jinak, než bylo doposud zvykem. Já jsem ale věděla, že pokud jde o vady řeči, musí být na každé klinice neurolog, ORL lékař, foniatr. To je nezbytné pro komplexní péči, aby výsledek byl stoprocentní. Na vyšetření a kroky těchto specialistů pak můžeme navazovat my, logopedové. Závist bohužel byla taková, že jsem opravdu přemýšlela o tom, že skončím. Tenkrát mi moje maminka řekla: „Prosím tě, my jsme ze sedláckého rodu a sedláci nikdy neutíkají. Takže to musíš zvládnout. “
A Vy jste to zvládla…
IK: V době té jsem poznala paní Helenku Kohoutovou a díky ní jsem poprvé v životě zažila to, že mě někdo ocenil. Přemluvila mě tedy, abych do projektu Ocenění Českých Podnikatelek šla a já jí za to dnes velmi děkuji. Podnikat ve zdravotnictví je v současné době poměrně těžké, průmysl sice roste, cena „bodu“, který vám proplácí zdravotní pojišťovna je však pořád stejná. Nicméně chuť pracovat a dát do práce celé své srdce tady je a víme, že naše snažení má smysl. Takže pojedeme dál.
Paní doktorko Dokoupilová, vy jste se v roce 2003 rozhodla založit Centrum biologické léčby, před 11 lety jste založila Revmatologickou a osteologickou ambulantní kliniku Medical Plus. Ale máte mnohem více aktivit. Co Vás vedlo k tomu jít do privátní sféry?
Eva Dokoupilová: I v mém případě byly začátky poměrně těžké. Byla jsem také dítě, které chtělo studovat medicínu, ale z politických důvodů jsem se toho moc bála. Náš politický profil nebyl v tehdejším režimu úplně nejvhodnější. Také proto jsem na gymnáziu uvažovala spíše o studiu dějepisu. Nicméně, kamarádka mne přesvědčila, ať to zkusím spolu s ní a dostaly jsme se obě. Vystudovaly jsme tedy medicínu a šly pracovat do nemocnice, kde jsme působily klasicky na oddělení. Mým osudem se stala revmatologie, protože to bylo oddělení, na kterém bylo volné místo. V té době byla revmatologie takový nudný obor, protože léků bylo málo a některé z nich měly spoustu komplikací. Nebylo to tedy moc jednoduché, obor nebyl opravdu moc zajímavý. Dnes si myslím, že to tak mělo být. Po roce nebo dvou přišlo takové oživení, začala se testovat osteoporóza. Nabyla nám tedy klientela tvořená ženami, které trpěly onou osteoporózou a obor se začal hýbat – objevily se nové léky. V té době jsem stále chodila za primářem s tím, že by bylo dobré koupit denzitometr, viděla jsem v tom perspektivu. Bohužel jsem se setkala s odmítáním, což byl důvod, proč jsem se rozhodla odejít do privátní sféry. Chtěla jsem dělat medicínu kvalitně, poskytovat komplexní péči, vyšetřovat ultrazvukem, provádět denzitometrická vyšetření. Když jsem to sdělila svým kolegům, v podstatě nade mnou lomili rukama – že prý se budu muset zabývat spoustou jiných věcí než jen medicínou, například nákupem toaletního papíru. I to jsem si řekla, že zvládnu. Následovala však anabáze nejtěžší, a to styk se zdravotními pojišťovnami, aby s námi uzavřely smlouvu. Nakonec je přesvědčily moje certifikáty ze školení v zahraničí, které jsem už tedy měla. Začínali jsme tedy s jednou sestrou v jedné místnosti, dnes máme velkou kliniku, kde pracuje celá řada lékařů, 9 sester na jedné směně a máme k dispozici dostatečné množství přístrojů, které potřebujeme.
Téma „Nikdy se nevzdávat“ je blízké i Romaně Ljubasové. Romano, vy jste se stala ze zdravotní sestřičky královnou českého e-commerce díky produktu, který jste sama vymyslela. Jaký je příběh Romany a značky Inca Collagen?
Romana Ljubasová: Já jsem se narodila s tím, že buď budu herečka nebo právnička. Vystudovala jsem ale střední zdravotnickou školu a stala se ze mě zdravotní sestřička, protože mi rodiče řekli, že na vysokou se já v životě nemohu dostat, tudíž studium na gymnáziu bylo vyloučené. Vzhledem k tomu, že jsem vždy chtěla pomáhat lidem, padla volba na to, že budu sestřičkou. Když jsem ukončila školu, nastoupila jsem do nemocnice na oddělení dětské chirurgie. Dětem jsem mimo práce četla pohádky, malovala s nimi obrázky, dohlížela jsem na to, aby dodržovali diety. Kolegové a kolegyně mě však velmi překvapili, když mi řekli: „Prosím Tě, co tady zavádíš nové móresy.“ To pro mě byl šok, bylo mi 18 let, pár měsíců jsem pracovala v nemocnici a už jsem na vlastní kůži věděla, co je to vyhoření. Sbalila jsem se tedy a odešla jsem do Rakouska. Zlepšila jsem si jazyk a nastoupila do rakouské firmy, kde jsem pracovala jako ekonom pohledávek. Následně jsem začala pracovat ve firmě mého tehdejšího manžela, kde jsem měla na starosti zastupování lidí, kteří v důsledku nehody utrpěli těžkou újmu na zdraví, případně pozůstalé po obětech nehod. To jsem dělala 18 let a musím říci, že se to na mě podepsalo, všechny příběhy mých klientů mi vlezli do těla. Abych se dala dohromady, odjela jsem do Thajska, kde, jak jsem zjistila, byl ve všem kolagen. Měla jsem to štěstí, že jsem se setkala s jednou velmi šikovnou lékárnicí, která mi dopodrobna vysvětlila, co všechno kolagen umí. To mě nadchlo. Od té doby jsem byla v Thajsku asi 16krát, moje sedmá cesta už vedla do fabriky, kde se kolagen vyráběl, všechny moje kamarádky po mně chtěly, abych jim ho vozila. A v tom přišel ten AHA moment. S kamarádkou, mou současnou obchodní partnerkou, jsme se vydaly do Thajska obchodně – rovnou do továrny. Bohužel po dvou měsících jednání jsme narazily na to, že z Thajska kolagen dovézt nepůjde – legislativně to bylo velmi náročné. Už jsme to skoro vzdaly, když v tom se někdo dozvěděl, že my dvě brousíme v Bangkoku kolem kolagenu. Kontaktovala nás tedy paní s tím, že je z královské rodiny a že se dozvěděla, že se zajímáme o kolagen. Řekla nám o něm spoustu informací a dala nám nějaký vzorek. Všechny vzorky, všechny druhy kolagenu jsem dovezla sem a dali jsme je v laboratoři pod mikroskop. Odborníci vše prozkoumali a řekli co a jak, na co to může a na co nemůže fungovat, řekli mi veškeré důvody. Zeptala jsem se jich, jaký ten kolagen musí být, aby fungoval a oni našli řešení. Letos v květnu jsme oslavili tři roky, tři roky, během nichž si náš produkt získává stále nové a nové fanoušky.
Máme tady pana doktora Uhera, který je odborníkem v oblasti reprodukční medicíny. Byl součástí týmu pana profesora Pilky, kterému se před 32 lety povedl porod prvního dítěte vzešlého z umělého oplodnění. Pane doktore, jaký je Váš příběh a věděl jste kdysi dávno, že toto bude Vaším osudem?
Petr Uher: Když to tak vezmu, moje rozhodnutí stát se lékařem, resp. věnovat se medicíně přišlo v mých 10 letech, kdy jsme musel strávit nějaký čas v nemocnici. Setkání s moc milým panem doktorem mi napovědělo, že tohle by mohlo být pro mě to pravé. Dostat se na medicínu pak bylo o trochu složitější, protože moji rodiče byli spíše intelektuálové a nějak jsem nebyl konformní s tehdejším komunistickým režimem. Po nějakých peripetiích jsem se na medicínu dostal a začal jsem praxi v Brně v porodnici. Byl jsem sice nadšený z klinické práce, ale všechno mi kazila tehdejší nomenklatura, nemožnost nikterak v komunistické šedi prorazit. Na konci 80.let jsem tedy odešel do Rakouska. Díky svým profesorům jsem se v Česku jsem se naučil být dobrým lékařem a v Rakousku jsem zase poznal, že se medicína dá dělat i jinak, třeba i pro pacienta příjemněji. Uvědomil jsem si, že být dobrým lékařem je za našimi hranicemi jen vstupenka do kvalitní medicíny. Nejen zkušenosti a zručnost, ale i dobrá organizace je potřeba pro opravdu kvalitní a pro pacienta příjemnou léčbu. Z Rakouska jsem pak pokračoval do Švýcarska, kde jsem se, stejně jako v předešlých působištích, věnoval reprodukční medicíně. Následně jsem se vrátil do Česka, kde jsem v Plzni vybudoval první českou pobočku rakouské kliniky, kde jsem působil. Potom jsme se rozšířili do Karlových Varů a do Prahy. Člověk musí být v pravou chvíli na pravém místě, ale to není štěstí, ale odměna za usilovnou práci. Velký úspěch jsme Česku měli hlavně díky zcela jinému přístupu k pacientům, na který ani nebyli zvyklí, ale velice to ocenili. V současnosti je vše na dobré cestě, i když jednání s pojišťovnami jsou velmi komplikovaná. Jedinou věcí, se kterou se tak teď potýkám, je personalistika a také řešení nedostatku kvalifikovaných lékařů, zdravotníků, sester.
Pane Zelíku, vy jako majitel společnosti a značky Oxalis každoročně prodáte 400 tun čaje a k tomu 120 tun kávy. Jak se Vám to přihodilo?
Petr Zelík: Na úvod musím říci, že jako jediný z přítomné pětice nemám co do činění s medicínou. Nemám nic společného s lékařským prostředím, i když babička si moc přála, abych šel medicínu studovat. Moje volba však padla na ekonomiku zahraničního obchodu, viděl jsem v tom šanci vycestovat za minulého režimu za naše hranice. Dokonce jsem přemýšlel i o tom, že bych, stejně jako řada mých známých, emigroval. Nastoupil jsem na vojnu, kterou jsem skončil v září roku 1989 a začal přemýšlet, zda zůstat, nebo odejít. Přemýšlel jsem poměrně dlouho, a tak za necelé tři měsíce přišla revoluce. A tehdy bezesporu platilo, že je dobré být ve správný čas na správném místě. Zahraniční obchod se na počátku 90.let soustředil do Prahy – existovaly však dvě výjimky, a to Sigma Olomouc a Agrokombinát Slušovice. Já jsem nejdříve zkusil Olomouc, kde však panovala zvláštní atmosféra, vypadalo to, že se vše velmi rychle rozloží. Strávil jsem tam „samet“ a pravda je, že celé prostředí tam během půl roku zkolabovalo. Rozhodl jsem se tedy zkusit Slušovice. Přišel jsem tam a nastalo totéž – agrokombinát se rozkládal. Nicméně jsme cítili šanci. V kanceláři zahraničního obchodu nás tehdy sedělo pět vrstevníků, a tak jsme založili firmu, která vůbec netušila, co bude dělat. Taková byla tehdy doba – bylo dobré mít vizitku, založit nějakou firmu a být podnikatelem. Firmu jsme založili s tím, že chceme působit v oblasti zahraničního obchodu, znali jsme jazyky, znali jsme ekonomiku a tenkrát v létě 1990 se tam objevil člověk s plnou taškou čajů značky Teekannee. Slovo dalo slovo a on se nás zeptal, zda bychom ty čaje nechtěli distribuovat. Já jsem o čajích nevěděl vůbec nic, líbily se nám krabičky, vyzkoušeli jsme čaj, půjčili jsme si od příbuzných nějaké peníze a do jednoho roku jsme vytvořili z prodeje čajů téhle značky obrat 80 milionů korun. Trh byl prázdný a my jsme využili velké příležitosti. Tenkrát jsem neměl vůbec žádné peníze, bydlel jsem na ubytovně a do toho přišel první podnikatelský úspěch. Jak nás ale bylo pět, naše zájmy se různily. Jeden si chtěl postavit dům, druhý koupit auto a najednou jsme během dvou let byli dva. Psal se rok 1992, byli jsme dva a kolega chtěl vybudovat velkoobchod, který by zastupoval hned několik značek a distribuoval je v Československu. Já jsem měl to štěstí, že jsem se s Teekannee v roce 1992 podíval na Srí Lanku na čajové plantáže. To mě zcela dostalo, tehdy jsem si řekl, že bych se rád v životě specializoval a tohle je to pravé ořechové. Vrátil jsem se tedy zpátky a nastal kolotoč změn, protože se v mé hlavě urodilo, že nechci dělat jen obchod, ale mým snem je dělat něco svého. Chtěl jsem se vydat cestou sypaného čaje a kupodivu se mi dostalo podpory i ze strany našeho partnera z Teekannee. Dokonce mi zprostředkoval kontakt na vídeňský velkoobchod a já jsem v roce 1993 založil společnost Oxalis a za vydělané peníze jsem začal podnikat v oboru, o kterém nikdo nic nevěděl. Když lidé viděli sypaný čaj, ptali se, co to je. Ale s tím jsem na začátku počítal. Prvních pět milionů, které jsem vydělal díky spolupráci s Teekannee jsem v prvních letech svého podnikání prodělal, ale nevzdal jsem se. Byl rok 1995/1996 a já jsem byl skoro na nule s tím, že moje podnikatelské aktivity na Zlínsku nebyly úspěšné. A tak jsem se rozhodl za poslední peníze otevřít prodejnu v Praze, a to ve Vinohradském pavilonu, což bylo takové první nákupní centrum u nás. A úspěch se dostavil – nejen, že prodejna byla úspěšná, ale pomohla nastartovat i rozvoj velkoobchodu. Otevřely se další a další prodejny a v roce 1999 jsme zvládli technologii aromatizování a míchání vlastních směsí, díky čemuž vznikl i exportovatelný potenciál. Prodejny rostly jako houby po dešti, dnes máme 35 vlastních a dalších 30 v rukách franšízantů. Na cestě k nim nás však v roce 2000 potkala ještě jedna komplikace.
Co se stalo?
PZ: Můj bývalý zaměstnanec, se kterým jsem se nepohodl, vzal všechny receptury, odjel na Slovensko a začal tam podnikat. Odstartoval tak zhruba tříletý boj s konkurencí, která se vytvořila z vlastní firmy. Dopadlo to tak, že zkrachoval, ale byl to tříletý nepřetržitý proces, kdy jsme na trhu bojovali. Oxalis to bolelo, ale zvládl to. Začali jsme se tedy dále rozvíjet, přidali jsme do sortimentu i kávu. Dnes exportujeme do 28 zemí, na 4. místě mezi nimi je paradoxně Velká Británie, exportujeme také do Singapuru, Malajsie nebo Indie. Prodáváme také čajové a kávové příslušenství, aplikujeme do našich poboček a do našeho sortimentu český design, spolupracujeme v tomto s Univerzitou T. Bati ve Zlíně. Vznikají tak originální výrobky, které mají zase exportovatelný potenciál.
Kolik máte pane Zelíku zaměstnanců?
PZ: Zhruba 200. Stálých je 120 a asi 80 brigádně.
Jak se Vám to řídí?
PZ: Naši zaměstnanci jsou řízeni skrze síť manažerů, protože zhruba polovina jich pracuje na centrále a ten zbytek je rozesetý po celé republice. Nicméně i já vnímám tu současnou situaci na pracovním trhu, že získat kvalifikovaného zaměstnance je velký problém. Neustále hledáme lidi a mám pocit, že ani současná vláda v demisi, ale ani opozice ho neřeší.
Pane doktore, vy koordinujete tři privátní kliniky. Kolik je to lidí?
PU: Na každé klinice máme asi 25 zaměstnanců. K tomu je třeba připočítat ještě genetickou laboratoř a oddělení prenatální diagnostiky. Dostaneme se tak asi na 100 zaměstnanců. Musím však říci, že většina z nich je velice vzdělaná, má velké zkušenosti a jsou špičkami ve svém oboru. My jsme superkonziliární zařízení, takže když u nás pracuje gynekoložka, tak má alespoň 10 let praxi na klinice, díky kterým pak suverénně může s pacientkou řešit její problém jak už v gynekologii nebo v reprodukční medicíně. Co se týče mladých lékařů, je vidět velký rozdíl mezi vzděláním atestovaného lékaře před zhruba 20 lety a tím současným. Čeští lékaři měli tehdy v zahraničí výborný zvuk. Dnes tomu tak není, dnes už o mladého českého lékaře tolik v Německu nestojí, tehdy byl opravdu „vyučen“ a měl již velké zkušenosti. Dnešní mladí lékaři mají sice výborné znalosti z různých statistik, ale pokulhává práce s pacientem – často pracují s výsledky kdejakých testů, a ne přímo s pacientem, koukají do papírů, ale ne na člověka. A tam pramení i náš problém sehnat kolegu, který je opravdu zkušený gynekolog, dovede mluvit s pacientkou a má přehled.
Paní doktorko, kolik zaměstnanců máte vy?
ED: Asi 35.
Kolik lidí zaměstnává LOGO?
IK: Máme 120 zaměstnanců, kteří pracují nejen tady, ale také v našich pobočkách a na velké klinice v Praze.
Romano, Vy po třech letech podnikání, kolik zaměstnáváte lidí?
RL: Já mám stále méně lidí a stále lépe nám ten byznys frčí. Je to zejména tím, že jsme to „přetavili“ do IT. Našimi lidmi jsou naši uživatelé. To znamená, kolik já vložím energie do koncového zákazníka, tolik nasbírám nových „zaměstnanců“, protože my žijeme z doporučení. Každá zákaznice, která nás doporučuje, pro nás svým způsobem pracuje. Výrobu outsourcujeme, měla jsem velké štěstí, že jsem hned na začátku našla spolehlivého partnera. Je třeba si uvědomit, že stále mám jeden jediný produkt, není tedy na něj třeba armáda zaměstnanců. Jediné, co mi momentální chybí, je osobní asistentka. Nechci, abychom rostli nějak moc do šířky. Raději dám vydělat subdodavatelům, budu na ně přísná, budu je chválit a budu ochotná jim část z toho svého koláče ukrojit. Abych pravdu řekla, trochu se bojím, že rosteme moc rychle a děkuji, že jsme to všechno zatím přežili. A odpověď na Vaši otázku je – mám osm zaměstnanců na Slovensku a čtyři v Česku.
Je zvláštní, že na menším slovenském trhu máte více zaměstnanců než v Česku.
RL: Je to dáno tím, jak se nám to na Slovensku rychle rozrostlo. V čela tam stojí moje obchodní partnerka, která je majitelkou 50 procent společnosti. Je to moje dlouholetá kamarádka, která, když jsem začínala, slíbila, že pokud se to nepodaří, pomůže mi splácet moji investici. Tak velkou fanynkou kolagenu tehdy byla. Se sebou si vzala lidi, které dříve zaměstnávala a sama si vychovala ve svém byznysu, kterým bylo pořádání farmaceutických školení a kongresů. Stejně tak moji zaměstnanci v Česku pochází z mé právní praxe, kterou jsem loni ukončila. Snažím se však firmu nerozšiřovat personálně, ale jde mi zejména o proklientský rozvoj.
Paní doktorko Kejklíčková, máte kliniku i v Praze. Co Vás vedlo k tomu jít z Brna ještě do Prahy?
IK: Přiznám se, že vlastně jsme ani do té Prahy nechtěli. V momentě, kdy jsme začali u nás realizovat v Brně diagnostické pobyty, což je opravdu věc, která je hodně nadstandartní a díky níž nemáme v České republice konkurenci, kvůli zájmu jsme museli uvažovat o rozšíření. Jde o to, že jsem chtěla, aby klient byl vyšetřen velmi příjemně odborníky tak, aby z toho opravdu vyšla ta správná diagnóza. A výsledkem byla pražská klinika.
S čím vším jste schopni vašim klientům pomoci?
IK: Primárně jsme zaměřeni na diagnostiku vad řeči a vad komunikace. Je pravda, že jsem se snažila, aby se naši lidé vzdělávali v zahraničí a já jsem jim tu důvěru ráda dala. A vlastně proto vbznikla naše klinika. V logopedii je situace taková, že nikdo se nechce s ničím podělit. Každý si hrabe na svém písečku. A já jsem si řekla, že takhle to být nemůže. Že není možné ty účinné metody rozšířit bez toho, abych to někomu předala a důvěřovala mu. A tak vznikla klinika. Nicméně je pravda, abych vás informovala, že jsme logopedii rozšířili tak, že se zaměřujeme i na čerstvě narozené děti. Máme zde vzdělané dámy, které nás upozornily na to, že předčasně narozené děti mají problém se sáním. Mám tady tak kolegyni, která dnes spolupracuje s centry a porodnicemi, které poskytují péči předčasně narozeným miminkům a pomáhá jim s oromotorikou. Věnujeme se hodně diagnostice autismu, založili jsme a podporujeme také nadaci LOGO, která se věnuje terapiím pro tyto děti. Pomáháme také pacientům s vývojovou dysfázií, s následky mozkových příhod, lidem po úrazech mozku, kde je narušeno polykání a řeč. Mojí doménou je koktavost. Teď jsem se zrovna vrátila z Kataru, kde mají zájem, abychom je tam školili v našich odborných dovednostech. Nikdy jsem si nemyslela, že v Arábii budou mít zájem o logopedii.
Pamatuji si, že jste mi při našem posledním setkání vyprávěla, že teď školíte celou Českou republiku…
IK: Ano. Docílit toho ale bylo těžké, protože zpočátku byli logopedové proti nám. Podařilo se nám to ale otočit díky akreditaci vzdělávání, a to jak teoretické, tak i praktické části. Chodí nám sem tedy jak foniatři, tak hlavně logopedové. To nám moc pomohlo, protože jinak se nesla taková „šuškanda“ typu „Tam na tu kliniku vůbec nechoďte, bůhví, co se tam děje“ a to bylo velmi nepříjemné. Přiznám se, že mě to stálo mnoho proplakaných nocí, protože kliniku jsem zakládala s otevřeným srdcem a tak jsem byla z těchto reakcí velmi smutná. Potom, jak sem již lidé začali jezdit a začali se vzdělávat, viděli, že na nich nechceme šetřit, že jim chceme předat vše, a to v příjemném prostředí. Najednou si řekli, že u nás to vlastně vůbec není špatné, což nám velmi pomohlo. Prostě jsme se otevřeli světu a vyplatilo se to.
Vy máte asi podobné paralelní zkušenosti paní Dokoupilová, jak byste to doplnila z toho svého oboru?
ED: Máme také problém se zaměstnanci a se získáním kolegů, kteří chtějí pracovat a jsou kvalifikovaní. Je velký problém je získat a pak také dostát jejich finančním požadavkům. Těžké je také získat kvalitní sestry. Je to takový dokola opakující se boj. V tuto chvíli jsou pro nás velkou nadějí mladí lékaři. Moje dcera například teď končí lékařskou fakultu a druhá se na dokončení připravuje, tak věřím, že se to do budoucna změní. Problém je samozřejmě i s akreditacemi, které dnes v České republice žádné nejsou.
Vy máte blízko ke konopí. Co tedy Vy a konopí?
ED: Konopí bylo takovým vedlejším produktem toho, že jsme měli jako jedni z prvních v České republice elektronické recepty. Na základě toho jsme se ve spolupráci se Státním ústavem pro kontrolu léčiv dohodli, že bychom také mohli distribuovat léčebné konopí. Je to ale opravdu jeden z našich nejmenších produktů, protože tím jsme chtěli rozšířit možnosti léčby pacientů, kteří trpí nějakou chronickou bolestí, aby všichni nemuseli užívat léky nebo přímo opiáty. Musím ale říci, že se to moc neujalo, protože konopí je dnes pro pacienta v České republice velice drahé, musí si to platit a plná dávka by stála téměř 10 tisíc měsíčně, což je právě pro cílovou skupinu, seniory s artrózou, neuvěřitelně vysoká částky. My jsme s tím sice začali, byla kolem toho velká sláva, pořád jsme byli v televizi, ale v podstatě jsme uspokojili desítky klientů. Nebylo to ani 100 lidí, kterým jsme konopí předepsali, takže to je úplně vedlejší činnost. To, co je gros naší kliniky, to je biologická léčba, která je cílená, působí přímo v místě zánětu a používá se k léčbě zánětlivých revmatických nemocí. To je to, co je pro nás nejdůležitější a na co jsme nejvíce pyšní.
Vysvětlete laikovi, který zatím Vaše služby nepotřebuje, co to znamená biologická léčba, prosím.
ED: Biologické léky, to je velice často skloňovaný pojem. Spousta lidí ví, že nějaké biologické léky existují. Ještě před zhruba třemi lety si většina lidí myslela, že biologické léky jsou nějaké léky přírodní, což je přesně naopak. Jsou to léky, u kterých vývoj molekulární biologie došel tak daleko, že dal prostor pro vznik těchto léků. První lék, který se v revmatologii užíval je už známý asi 20 let. Byl to lék, který se hledal na léčbu rakoviny a zjistilo se, že funguje lépe na zánět a byl to vlastně první lék na revmatické nemoci spadající pod biologickou léčbu. Profesor Meining, který vymyslel tento lék, za něj byl nominován na Nobelovu cenu. Biologické léky jsou tedy známé asi 20 let a v klinické praxi se používají od začátku 90.let, asi od roku 1995, máme s nimi tedy zhruba 25letou zkušenost a dnes se léčí na revmatologii v České republice 3 až 5 tisíc lidí. Léčba je soustředěna do center biologické léčby. Ta najdete na klinikách, v Brně jsou asi dvě nebo tři, a potom funguje pár privátních center jako je to naše.
Kolik ročně projde Vaším centrem pacientů?
ED: Je to velmi vysoké číslo, asi 15 tisíc lidí. Mám několik kolegů, takže se o ně podělíme. A mimo Uherské Hradiště máme ještě detašované pracoviště v Uherském Brodě, takže působíme na dvou místech.
Všichni podnikáte. Jak počítáte svoji cenu? Jak jste se to naučili? Poraďte nám.
ED: U nás je to velmi specifické, protože všechny naše služby jsou hrazeny pojišťovnami. Nemáme žádné služby, které se platí. Na jednu stranu je to dobře, protože máme přesně dané, co dostaneme a musíme se s tím naučit hospodařit. Špatné je to ale v tom, že musíme vědět, zda budeme mít dostatek financí na to, abychom zaplatili opravdu kvalitní kolegy. Jakási představa příjmu tam je, ale pokud by tam byla nějaká mezera, že bychom něco produkovali jako přímé platby, bylo by to lepší. Nicméně jak říkám, jsme zaměřeni na revmatologii a klientela mladých lidí, kteří by si mohli něco připlácet, trpí chorobami, na které zabírá biologická léčba a ta je plně hrazena pojišťovnami. Biologický lék si v České republice nikdo nemůže koupit. Pojišťovny je v indikovaných případech proplácí. Problém je v tom, že máme nějaký počet pacientů a pořád žadoníme o to, abychom jej mohli navýšit.
PZ: Při tvorbě ceny vnímám dvě hranice, a to tu horní a dolní. Horní je ovlivněna konkurencí na trhu, člověk musí vyjít z toho, kde se pohybuje průměrná cena, kde je cena maximální. Pokud se do těchto relací nevejde s nějakým přiměřeným ziskem, tak by se vůbec měl zamyslet, jestli ty aktivity mají smysl. Chod z toho spodu je opačný – musíte postupně skládat jednotlivé náklady od nájmu, pracovní síly, nákladů na suroviny a tak dále. Dojít do nákladové ceny a potom vložit zisk, který je pro podnikatele přiměřený a který mu generuje něco, z čeho se může rozvíjet. Samozřejmě na sebe vytvoří tlak, aby tu nákladovou složku snižoval, generoval zisk vyšší a díky tomu se rychleji a více rozvíjel. To je takový věčný boj, potýkáme se totiž například s vlivem kurzů měn, je tady růst hodnoty pracovní síly v důsledku nízké nezaměstnanosti, ale také růst nájmů například v obchodních centrech., S tím neustále bojuji. Je to jako pulsující srdce a mou úlohou je neustálé vylaďování toho, co si ještě můžeme dovolit a co ne.
V jakých prostorách vyrábíte?
PZ: Ve Slušovicích máme 3500 m2 výrobních a 2400 m2 distribučních prostor a co je důležité, tak jsme zvládli celý ten proces zpracování čaje i kávy. To nám umožnilo vytvoření naší maloobchodní sítě. V případě, že bychom importovali hotové výrobky, tak nákladová cena by byla natolik vysoká, že bychom si tvorbu maloobchodní sítě nemohli dovolit. A právě díky té síti mám pocit, že jsme jedineční.
Vnímáte, že třeba káva je lepší komodita než čaj, nebo je to nastejno?
PZ: Myslím si, že je to velmi individuální. Nicméně žijeme v zemi, kde obrat kávy je zhruba 4,5krát vyšší než obrat čaje. Trh čaje je u nás velmi malý – dohromady asi 1,2 miliardy korun. Vnímání je tedy různé země od země.
Pane doktore, jak je to u vás s cenotvorbou?
PU: Myslím si, že s problémem cenotvorby se potýká každý podnikatel. Každý musí mít spočítané fixní i variabilní náklady. My na rozdíl od jiných podnikatelů, právě proto, že zaměstnáváme špičky v oboru a děláme vrcholnou medicínu, kde třeba zisk je u některých výkonů 20 až 30 procent, musíme být při kalkulaci velmi pozorní. U nás opravdu záleží výpočet příjmu na tom, kolik pacientů přijde a kolik specializovaných výkonů provedeme. Pro nás je ona kalkulace velmi nebezpečná, musíme počítat s marketingem, PR, to všechno jsou věci, bez kterých se neobejdeme. Bohužel je někdy velmi složité vysvětlovat kontrolnímu úřadu pro cenotvorbu, proč je naše cena vyšší, musíme je naučit uvědomit si, že kvalita, kterou poskytujeme je opravdu vysoká a kvůli tomu také nákladná. Druhou věcí je pak již několikrát zmiňované jednání s pojišťovnami. U nich by bylo dobré, aby si uvědomily, že lékař, který poskytuje kvalitnější péči, by za ni měl dostat více zaplaceno.
Vy jste nedávno otevřel kliniku FertiCare v Praze, která navazuje na ty ostatní. Čím je jiná?
PU: Chtěli bychom v ní poskytovat naprosto profesionální privátní péči tak, abychom se mohli pacientkám věnovat v době, kdy ona sama chce, a nedělat výkony, které jsou nuceny dělat kliniky, aby měly více bodů pro pojišťovny. Bohužel se stává, že pacient často přijde na pracoviště, které má nasmlouvané všechny různé výkony a klinika je tedy někdy na hranici zbytečnosti provede, aby vygenerovala nějaký zisk. Toho my se chceme vyvarovat. Chceme našim pacientkám zprostředkovat péči, kterou opravdu potřebují, aniž bychom museli kvůli platbám z pojišťoven dělat často pro ně i zbytečná vyšetření. Jde nám o to dojít rychle, empaticky a co nejpříjemněji k cíli. Věřím, že se nám to podaří, protože tohle je cesta, kterou chceme jít. Máme velikou klientelu od Dánska po jižní Itálii, takže mohu říci, že tito zahraniční pacienti zaplatí českým pacientkám techniku, kterou by si možná jinak klinika nemohla dovolit.
Paní doktorko Kejklíčková, jak Vy tvoříte ceny?
IK: Z počátku, kdy jsme měli problémy s pojišťovnami, bylo 90 procent naší péče poskytováno privátně a jen 10 procent na pojišťovnu. Dnes je to naopak a mám pocit, že je to špatně. Pro privátní klientelu se nám totiž dnes nedostává tolik prostoru, protože musíme uspokojit potřeby pacientů na pojišťovnu. V současné době tedy přecházíme k tvorbě VIP programu, protože je to potřeba. Některým klientům, kteří jsou schopni a ochotni za naši péči platit, totiž nestačí navštívit naše pracoviště jen třeba jednou za dva týdny tak, jak to povolují pojišťovny.
Romano, Vámi nastavené ceny klapou?
RL: Ano, zatím to klape. Já jsem je nastavila tak vysoké, abych mohla dělat dobré skutky, aby lidé dostali opravdu něco pro své zdraví. Jsem totiž toho názoru, že pokud lidé dostanou něco moc levně, tak to opustí, ale když u mě do produktu investují, tak si to rozmysleli a když jim to funguje, tak už jsou loajální. Co se týče cenotvorby, tak se dost bojím eura. Cenu jsem kalkulovala, když bylo euro za 28 Kč, teď je za 25 Kč. Tím, že začínám více exportovat a nemohu náš produkt zdražit, musela jsem najít řešení. Pomohla jsem si změnou názvu – Inca Collagen má sestru Helissu, která prodává v zahraničí a díky tomu jsem mohla cenu v zahraničí nastavit nově a o něco výš. A jak jsem řekla, cenu vytvářím tak, aby mi dovolovala dělat dobré skutky. Věnuji se například práci s pacienty s nemocí motýlích křídel.
Paní doktorko, měli jsme tu téma nástupnictví v rodinných firmách. Vaše dcery jdou ve Vašich šlépějích. Myslíte si, že budou mít chuť převzít Vaši kliniku? Váš manžel Vám pomáhá s organizací. Dá se říci, že jste rodinnou firmou?
ED: Myslím si, že to tak můžeme říci. Manžel je mým asistentem, který má v podstatě na starosti veškerou administrativu, která je nudná, ale nutná a já se tak mohu věnovat hlavně léčbě pacientů. Co se týče pokračovatelů, tak je to tak na půl. Jedna dcera si vybrala obor psychiatrie a ta se nám trošičku vymkla. Druhá dcera se však bude se mnou revmatologii věnovat.
Pane Zelíku, co Vaše firma, je rodinná?
PZ: U nás je pokračování rodinné firmy otevřené. Dceři bude v říjnu 25 a synovi je 11. Absolutně v jejich případě nijak netlačím na pilu. Budu rád, pokud si své místo uvnitř firmy najdou a budou chtít pokračovat, ale to ukáže až čas. Základem je samozřejmě fakt, aby firma prosperovala. Zatím to tak je, ale uvidíme, jak to bude dál. Vzhledem k mému i jejich věku je to ještě otevřené. Já sám bych ještě rád ve firmě nějakou dobu zůstal.
Pane doktore, jak je to u Vás?
PU: Moje dcera je právnička, která se v nové firmě FertiCare opravdu zhlédla, je provozní manažerka a ve firmě sedí od rána do večera. Dlouho mě sledovala, viděla, že jsem nebyl pořád doma, že mi žena často vytýkala, že pořád telefonuji. Mladší dcera, která je autistická, mi často říká – „Zase ty pacientky!“. Starší dcera by chtěla takovou firmu vést, ale mám strach, že jako nelékařka v čele lékařského zařízení by to měla velmi těžké. A to zejména s lékaři, kteří jsou opravdu primadony a často manažera nechtějí poslouchat. Nevím, jak to dopadne. Líbí se mi, že má o práci v této oblasti zájem a opravdu mi pomáhá. Nemůže sice řešit medicínské věci, ale může se zabývat právě personalistikou, marketingem a PR.
Co Vy, paní Kejklíčková, jak to vidíte?
Já LOGO vnímám jako rodinnou firmu, své rodině důvěřuji, ale vidím to i jinak. Sama mám jedno dítě, syna Martina, ale vždy říkám, že mám děti dvě. A to jeho a pak také nynějšího ředitele, který je kamarádem mého syna. Syn, ačkoli vystudoval zahraniční obchod, se zaměřuje spíš na muziku a v ní vidí svou budoucnost. A jeho kamarád Tomáš mi pomáhá. Rozhodně chceme, aby klinika LOGO přežila.
Romano, Vy máte v plánu předat další generaci svůj byznys?
Momentálně si tedy neumím představit, že by můj dnes šestnáctiletý syn někdy firmu vedl. V názorech na řízení se totiž diametrálně lišíme, myslí si o mně, že jsem moc měkká. Tak snad do toho jednou doroste. Ale rodinný podnik jsme, můj přítel je mým nejlepším obchodníkem. A miluje mě tak moc, že říká, že mě miluje i v pondělí. Pondělí je totiž dnem, kdy vydávám nejvíce „příkazů“ a hrnou se ze mě nápady na všechny strany. Tudíž je to takové náročnější
Další články
OCENĚNÍ ČESKÝCH PODNIKATELEK
Ocenění Českých Podnikatelek stojí na Vaší straně. Vnímáme Vaše potřeby, hledáme řešení a poskytujeme informace a inspiraci.
Generální partner
Odborný garant
Zakladatel
Záštita a partner
Auditor
Hlavní partner
Partneři
Partneři slavnostního dne
Dodavatelé
Mediální partner
