Generální partner Další partneři
33. klubové setkání 18. dubna 2018

Josef Pleskot: Architektura nesmí být arogantní

m_OCP_0218_147

Hlavními hosty 33. klubového setkání Ocenění Českých Podnikatelek byli architekti Josef Pleskot a Ivo Koukol. V prostorách sídla ČSOB, které je výsledkem jejich spolupráce, Josef Pleskot mimo jiné prozradil, jak tento mimořádný projekt vznikal.

Pane Pleskote, už jste byl někdy v takovém prostředí, kde jsou téměř samé ženy?

Ano. Jednou na vodě, když jsem sám sjížděl Otavu na kánoi. Přistával jsem u jezu Slaník pod Strakonicemi a tam mne vytáhly z vody, pomohly zaparkovat loď a postavit stan samé holky z Přírodovědecké fakulty.

Kdy se vám stala architektura osudem a chtěl jste být vždycky architektem?

Dlouho jsem nevěděl, co to architektura je. Během gymnaziálních studií jsem na to slovo narazil snad jedině, když jsem se probíral dějinami uměni, které mne velmi bavily. Chtěl jsem být malířem. Ale protože moji rodiče byli prozíraví, tak řekli, že by to v té době nebylo dobré povolání. Začal jsem se tedy zajímat o něco podobného a myslel jsem si, že bych mohl být teoretikem umění. Ani to tehdy nebylo jednoduché, protože se tento obor otevíral na Filozofické fakultě jednou za čtyři roky. Někdo mi tehdy doporučil, abych, pokud mě baví kreslení, šel na architekturu. Tak jsem se přihlásil na architekturu, kam mne nevzali, ale dostal jsem se na obor Pozemní stavitelství. Zjistil jsem však, že nechci být inženýrem v tomto oboru, že chci být opravdu architektem. A pak to šlo ráz na ráz.

Zmínil jste rodinné kořeny, byl u Vás v rodině někdo architektem, nebo kde se to ve Vás vzalo?

Ne, architekt v naší rodině nebyl. Můj dědeček byl velmi kreativní stavitel, ale nebylo to jeho zaměstnání a já jako dítě jsem trávil hodně času se svými prarodiči. Takže jsem s dědou hodně pracoval. Vzpomínám si, jak jsem, když mi bylo asi pět let, pozoroval, jak stavěl dřevník. Protože byl dům ve svahu, zakopal ho do země a ze střechy udělal terasu. Je to 60 let a dřevník stále stojí a terasa m_OCP_0218_148funguje. Od malička mě to zajímalo, takže tohle jsem od něj asi pochytil. Ale v rodině jsme měli malíře.

Ale v rodině jste měl i podnikatele, není-liž pravda?

Ano, to byl můj prastrýček, bratr mého dědečka z otcovy strany. Založil továrnu na vodoměry v Holešovicích, kterou jsme jako rodina zrestituovali a já tam mám dnes ateliér.

Kolik je vás lidí v ateliéru?

Dlouhodobě nás tam pracuje asi 10 – 14 lidí.

Když mluvíme o Vašem ateliéru, jak získáváte zakázky? Honíte se za nimi, nebo se investoři hlásí sami?

Jak to dělám teď, se zcela liší od toho, jak jsem to dělal před 40 nebo 20 lety, kdy už jsem byl opravdu sám za sebe. Po pravdě řečeno, myslím si, že jsem se nikdy moc za zakázkami nehonil. Pár soutěží se mi podařilo vyhrát, má to jistě vliv i na další praxi. Když se vám jich pár podaří vyhrát a mají nějakou prestiž, už za vámi klienti sami přicházejí s nabídkou spolupráce. Osobně to dělám tak, že když třikrát projeví zájem, tak se s nimi scházím.

Se kterými lidmi pro Vás bylo nejzajímavější pracovat?

Když jsem brzy po Sametové revoluci ateliér založil, přišly zakázky, které vždy trvaly jednu pětiletku. Vždy vzpomínám na skvělé klienty. Vždy beru práci, od které očekávám, že bude mít nějaký společenský dopad. Rozhoduji se podle toho, kdo práci zadává, s kým budu spolupracovat a s kým se nechci rozejít ve zlém. Těch investorů bylo asi 5. Začalo to érou na Pražském hradě, kde byl právě Ivo Koukol ředitelem Správy Pražského hradu a navázali jsme tam úzkou spolupráci.

Abychom se vrátili k těm Vašim oblíbeným projektům, pane Pleskote…

Dalším takovým byla Litomyšl, úžasná spolupráce zase s jiným investorem, která m_OCP_0218_008trvala mnoho let. Pak přišla výzva v podobě ČSOB a perfektní spolupráce s tehdejším generálním ředitelem Pavlem Kavánkem. Potom jsem se dostal k velmi těsné spolupráce s Janem Světlíkem v Ostravě, kdy jsem tam trávil většinu svého času po dobu celých sedmi let. Jednalo se o projekt celkové proměny Vítkovických železáren pro společenské účely.

Někde jste říkal, že právě v souvislosti s projektem budovy ČSOB se našla celá řada lidí, kteří říkali, že právě toto bude projekt, na kterém si „konečně“ vylámete zuby. Jaký byl Váš záměr, kopíroval výsledek to, co jste si na začátku představoval, nebo se představy postupně měnily?

Opravdu to mělo veliký vývoj. Příprava trvala dva až tři roky. Šlo o opravdu dlouhou projektovou přípravu. Pak, když jsme se dopracovali ke konci, šlo všechno jako na drátkách. Myslím si, že byla spolupráce naladěná takovým způsobem, že jsme se všichni v týmu podporovali. Je potřeba říci, že jsme všichni šli do velkého rizika, protože jsme stavěli budovu, která je absolutně největší administrativní budovou pro jednu instituci široko daleko. Zhruba 2500 zaměstnanců, to je opravdu městečko, to je velká sociální skupina. ČSOB se nakonec rozhodla, že většina prostoru bude pojata jako otevřený prostor – open space. Bylo to v době, kdy se všude říkalo, že již není dobré do takových projektů otevřených kanceláří chodit. V této náladě jsme pracovali a přesvědčovali sebe i okolí o tom, že naopak tento způsob projektu má budoucnost. To nebyla lehká práce. Pamatuji si, že při jedné prohlídce, kterou jsem zde absolvoval a při níž jsem vyprávěl, jak např. zahrada na střeše bude přístupná všem, si o mně návštěvníci mysleli, že jsem blázen a snílek, protože to bude všechno jinak. Byli přesvědčeni, že přijdou šéfové, zaberou si to pro sebe, uzavřou se. A naštěstí opak byl pravdou a vše je přístupné opravdu všem.

Je ve Vaší branži opravdu tak velká rivalita, že vám přáli ono vylámání zubů? Nestal jste se pak tímto projektem „nedotknutelným“?

Nedotknutelným jsem se nestal. Rivalita je veliká. S architekty nejde skoro kamarádit, kromě několika vzácných výjimek. Nechci samozřejmě pomlouvat, ale ta rivalita je opravdu veliká.

Je to jeden z mála projektů, kvůli kterým jste šel do soutěže. Co bylo tím, co Vás přesvědčilo?

Myslím si, že jsem odmítnul podle pravidel soutěže asi třikrát. Vzpomínám si, že jednou mne vyzýval Metrostav, jednou Skanska a odmítal jsem. Pak i Ivo Koukol říkal, abych se té soutěže zúčastnil. Řekl mi, abych si přečetl podmínky. To jsem tedy udělal a našel jsem něco, co mne velmi zaujalo. Já jsem takový trochu naivní člověk a líbí se mi, když někdo věrohodně slíbí, že ten projekt bude sledovat otevřenost, přátelskost, ekologickou šetrnost, nebude se tvářit nafoukaně, bude skromný. To mne vzalo. Přečetl jsem si jen úvod a šel jsem do soutěže nejprve s Metrostavem, kdy jsme projekt plánovali na Palmovce, ale to místo se ČSOB nelíbilo. Budova projektovaná pro Palmovku ale nešla na současné místo přenést, tak se soutěžilo znovu. Soutěž byla opravdu náročná. Kolikrát jsem se i jenom při jednáních u nás v ateliéru rozčílil

Mluvíte o principech. Jaké to jsou? Čím je budova tak výjimečná?

Základní koncept spočívá v tom, že do budovy se vchází v podélném směru ze dvou stran. To je princip, který se nedá vyučovat, protože ve své podstatě není úplně nejšikovnější. Vchod v podélném směru jsme zvolili proto, aby lidi nepřicházeli do práce nejkratším možným způsobem, ale aby přicházeli podle toho, kde sedí. A je jedno, jestli sedí ve východní části budovy a vcházejí západním průčelím nebo naopak. Šlo mi o to, aby se potkávali. Aby neměli možnost chodit do práce zkratkami, aby měli možnost procházet širokou ulicí, kde se mohou pozdravit, ale i obejít. Ale nemají možnost se nevidět, nezaregistrovat se. V tomto spatřuji ohromnou výhodu pro přenášení nálady, synergických účinků a samozřejmě to může mít i negativní dopad. Jakmile by převládla špatná nálada, přenesla by se na všechny. Ale na to nechci myslet. Banka je korporace, kde se nějakým způsobem, i třeba uměle, musí dobrá nálada podporovat. Cílem bylo vytvořit spoustu příležitostí k tomu, aby se lidé mohli potkávat velmi neformálně. Aby se mohli potkávat v kavárně, u vody, sednout si na něco, co nemá mnohdy ani charakter sedacího nábytku. Aby zaujímali pozice, které jsou jim blízké a sympatické, aby se nemuseli chovat strojeně. Prostě aby si celkové udrželi lidskou noblesu. Nemůže to být úplně diskotéka, ale vzpomínám si, že investor chtěl, aby atmosféra u nich v bance byla přesně takováto.

Po dokončení této budovy jste mluvil o vlídné kreativitě a zkrocení betonu. Každá realizace Vám přinese nějaké nové poznání?

Ano, určitě. A to je i ten důvod, proč mě ta práce pořád baví. Proto mám rád nová témata.

Jaký dopad mají nové technologie na architekturu a jaký dopad mají na Vaši práci?

Samozřejmě, že bez počítačů nic dnes nejde. Je to ale jen nástroj. Vymyslet věc Vám to nepomůže, v tom je architekt sám a nic mu nepomůže. Úžasná je věc, že už nemusíme přijímat dealery, protože na vše se můžeme podívat na internetu.

Je něco, co nemáte v architektuře rád?

V životě nemám rád aroganci a architektura umí být arogantní. Aroganci architektury nemám rád a nemám rád takovou architekturu, která k aroganci člověka nějakým způsobem podněcuje, To znamená, že všechny momenty, kdy architektura může člověka naštvat, se snažím poznat a do projektů nezabudovávat. Pochopil jsem to hned v začátku 90. let, kdy do Prahy chtěl proniknout jeden francouzský architekt, který se jmenoval Christian de Portzamparc. Chtěl s námi spolupracovat. Vyslal nějakého svého emisara, který měl vyzkoumat, jak by to tedy s námi šlo nebo nešlo a my jsme ho prováděli po m_OCP_0218_186tehdy vznikajících stavbách, což byl Lví Dvůr a Kellnerova vila ve Vraném nad Vltavou. On mluvil o tom, jak je to možné, že v našem postsocialistickém státě se setkává s architekturou, která se obrací proti člověku. Že vždycky, když do nějakého prostředí vstoupí, očekává, že dveře se otevřou nějakým způsobem, ale u nás se pokaždé otevřou jinak. A to je třeba příklad té arogance.   Byl mile překvapený, že stavby, které jsme projektovali, tyto arogantní znaky neměly. Bylo to pro mě tehdy velké vyznamenání.

Co teď plánujete dál? Na čem pracujete?

Mám pocit, že momentálně mediálně nejsledovanějším projektem je ten, o kterém bych si to nikdy nemyslel, a to oltář do Kostela Nejsvětějšího srdce Páně. To je ten od Jozefa Plečnika na pražských Vinohradech. Je to drobná záležitost. Zřejmě je to tak zajímavé, protože je to vstup do uceleného krásného prostředí, které vyprojektoval jeden z nejfantastičtějších architektů, který na našem území pracoval. Ten vstup ta média zajímá. To je taková velmi vzrušující malá zakázka. Pak je tu velmi vzrušující větší zakázka – pustili jsme se do revitalizace skláren Rückl v Nižboru, kde nejde o revitalizaci industriální architektury pro jiné účely než výrobní. Jde o revitalizaci výroby a tam máme investora, který stojí za to. Plánujeme to také na období zhruba tří až pěti let.

O co v Nižboru jde?

Český krystal – broušené sklo, to je značka, která začala nějakým způsobem padat a Martin Wichterle je jedním z těch, kteří se zasluhují o revitalizaci sklářského oboru. Sklářské řemeslo je ohromně zajímavé i z hlediska diváka. Takže se továrna přemění tak, že výrobní proces budou sledovat davy návštěvníků, kteří si budou moci prohlížet jednotlivé fáze výroby, které ukazují, že lidský um a lidská práce jsou faktory, které stojí za to rozvíjet. Dnešní sklárny navštíví za dosti partyzánských podmínek asi 30 tisíc návštěvníků ročně, což není málo, ale plán je ten, že by jich mělo být 150 tisíc a k tomu už je potřeba nějakou tu změnu udělat – musí se mít kde pozdržet, musí se najíst, musí být spokojení, protože se na konci očekává, že si něco koupí.

Nechcete mu navrhnout nějakou věc, kterou by ze skla zhotovil, a nakonec prodával jako suvenýr?

Uměleckým ředitelem skláren je Rony Plesl. Martin Wichterle, když něco dělá, tak to dělá s velkou profesionalitou. Rony Plesl je sklářským designérem, Aleš Najbrt je grafickým designérem a my máme tu čest dělat tu budovu. Vše je tedy tak, jak má být.

Projekt Ocenění Českých Podnikatelek – OCP podporuje od roku 2008 české podnikatelky, oceňuje jejich projekty, inovace, ekonomický růst jejich firem, ale i osobní přístup, společenský dopad jejich podnikání a vůbec specifický způsob, jakým ženy kultivují podnikatelské prostředí. OCP přináší podnikatelkám inspiraci, dává jim možnost sdílet své zkušenosti, a naopak čerpat z bohatých zkušeností ostatních žen, poskytuje příležitost získat nový pohled na svoji firmu a podívat se na své podnikání z jiné perspektivy. Nabízí ženám větší uspokojení z podnikání, díky účasti v projektu se stávají členkami klubu s možností nahlížet a čerpat z registru podnikatelek a v průběhu celého roku mají přístup k podnětným on-line radám a podnikatelským tipům – a to vše bezplatně. Účast v projektu, jehož mottem je BUDUJEME HRDÉ ČESKO, tedy znamená nové příležitosti a zkušenosti, podnikatelské benefity, kontakty a nová inspirující přátelství. Více informací naleznete na www.oceneniceskychpodnikatelek.cz 

 

Videomedailonky

vítězek 10. ročníku OCP

Eva Hronová

REVATECH

1. MÍSTO

Malá společnost

Zdenka Homolová

NEREZ CIDLINA

1. MÍSTO

Střední společnost

Lucie Tomášková

LT Sezam

1. MÍSTO

Velká společnost

Darina Vodrážková

DAQUAS

CENA ČSOB

VÝJIMEČNÁ PODNIKATELKA

Eva Dokoupilová

MEDICAL PLUS

CENA ZA INOVATIVNÍ ŘEŠENÍ

pod patronací České pojišťovny

Michaela Povýšilová

TECHNOAQUA

CENA ZA DIGITÁLNÍ TRANSFORMACI

pod patronací Microsoft,

Sylva Jílková

TERMSTAV

VÝJIMEČNÝ RŮST FIRMY